Pohrdání

Při sledování tohoto zvláštního snímku se mi bezděčně vybavil jiný příběh, který jsem někde četla: obyčejný člověk si koupil krásného exotického ptáčka. Dal za něj všechny peníze a byl hrdý, že ho má. A za nic na světě by si nepřipustil, že mnohem víc by se k němu hodil obyčejný kanárek… Ale myslím, že by se to dalo vyprávět i jiným způsobem. (11.04.2012)

Po mnohých rokoch od premiéry som bol s Pohŕdaním mimoriadne spokojný. Určite aj preto, že film ostal nezmenený a zmena sa udiala vo mne. Klasický trojuholník vytvoril slizký predátor (J. Palance), inteligentný, slabošský a vnútorný svet ženy nechápajúci scenárista (M. Piccoli) a jeho manželka (B. Bardot), o ktorú sa hrá. Nevýrazné prostredie dalo vyniknúť výborným dialógom s množstvom prehliadaných signálov a náznakov. Zaujal ma aj atmosféru dotvárajúci, i keď často opakovaný hudobný motív. Prekážala mi B. Bardot, ktorá na mňa pôsobila príliš "bábikovsky" a jej vyjadrenia mi nekorešpondovali s jej vzhľadom. Fritz Lang tam pôsobil trochu navyše, ale jeho umiernené glosovanie situácie aspoň vnášalo do príbehu názory životom obitého režiséra. Najväčším problémom bolo, že som film videl v najnevhodnejšej možnej dobe. To však s jeho tvorcami nemá nič spoločné. (17.02.2012)

"Fritz Lang. Natočil ten western s Marlene Dietrich, který byl úžasný." - "Já mám raději M." - "Zloducha?" - "Ano. Ten byl včera v televizi. Moc se mi líbil." Jednoznačně vrchol celé projekce a moment, který mě nechal se při sledování filmu dojmout (mimochodem teprve potřetí). Chtěl jsem původně napsat i něco víc k filmu obecně, ale myslím si, že místo rozboru plného cizích slov spíše stačí nechat promluvit emoce. Francouzská herecká legenda září svým neodolatelným půvabem (pověsti nelhaly) a německá režisérská mile překvapila slušnými hereckými vlohy. (10.06.2010)

Godard si vyloženě libuje v táhlých záběrech po rozsáhlých scenériích otevřeného moře, moderně vybavených interiérech (je zde značná podobnost s Thomasovým ateliérem ve Zvětšenině), nádherném tělem Brigitte Bardot nebo rozhovorech, při nichž je kamera schopna přejíždět 5x nepřetržitě z jedné strany na druhou. Film je podmalováván jedním výrazným hudebním motivem, který sice není svým vyznění vyloženě univerzální, ale dokresluje scény romantické i ty, ve kterých po sobě rozhádání manželé házejí ručníky a nepěkné pohledy. Jak už bylo řečeno, Brigitte Bardot není pouze krásná, ale svou stále svádějící a následně odkopávající mrchu hraje velmi přesvědčivě. Fritz Lang si ve snímku střihl roli staříka s životní zkušeností a nadhledem, po kapsách nosícího moudra a citace slavných autorů. Jean-Luc Godard natočil snímek o krachu manželství a natáčení homérovského filmu s láskou citem. Stejně tak byste měli přistupovat i vy k jeho Pohrdání. (17.04.2006)

Vlastním obsahem i zásahy zvenčí cynická dekonstrukce vztahu mezi mužem a ženou, mezi realitou a jejími uměleckými reprezentacemi. Stejně jako se rozpadá manželství Camille a Paula, dochází k pomalému rozpouštění hráze oddělující skutečné životy od fiktivních příběhů (Paul jako Odyseus, Prokosch jako Poseidon a Bardotová jako věrná Penelopa i zrádná siréna – viz její „adaptace“ koupací scény z Langova filmu). Hned úvodní záběr, končící pohledem kamery do kamery, prozrazuje zvolený přístup: film o natáčení sebe samého. Godard jako kdyby se rozličnými podvratnostmi vzpíral svědomitému plnění zadání (širokoúhlá barevná koprodukce s mezinárodními hvězdami a podle slavného románu) a snažil se o nějaký čas oddálit nevyhnutelný konec filmu, již podle Augusta Lumièra vynálezu bez budoucnosti. Neposlušně nakládá s hlavní hvězdou filmu. Nahou Bardotovou, jejíž přednosti jsou nejprve deerotizovány přesným popisem, tak bez jakéhokoli odůvodnění vidíme chvíli přes červený, a hned na to přes žlutý a nakonec přes modrý filtr. Později ji režisér přiměje k nasazení černé paruky, čím je podtrhnuta klíčová idea hraní různých rolí. Tmavovlasou herečku zároveň můžeme vnímat jako Annu Karinu a celý film pak jako Godardovu vztahovou terapii. Ve srovnání s jinými Godardovými filmy je styl Pohrdání podivuhodně zklidněný, třebaže narativní struktura v lecčem připomíná jeho neučesaný debut U konce s dechem (zastavení vyprávění dlouhým interiérovým dialogem). Až do té míry, že Godarda podezřívám, zda si mimořádně dlouhými, avšak nečekanými prostřihy a otevřeným slovníkem nabourávanými záběry, nedělal srandu z intelektuálních vztahovek třeba od Antonioniho. Režie neživé mizanscény (barvy, prostory) nám toho o postavách a o tom, jak se k sobě zrovna mají, často prozrazuje více než dialogy, tradičně utíkající k obecnějším tématům nebo aluzím na Godardovy oblíbené filmy a tvůrce. Godard nakonec, možná částečně proti svému záměru, překládá důkaz, že opravdový film, jehož obrazy nejsou bezezbytku podřízené příběhu ani spektáklu, ještě nezemřel. 80% Zajímavé komentáře: Radko, GilEstel, mortak, Aelita, Akana (28.07.2013)